1.Nový svět

18. května 2012 v 19:43 | Jana Blažková |  Neodcházej!
1.Kapitola
Nový svět
(Upozornění: tuhle povídku budu psát po dlouhých kusech :) )
"Stačilo by mi jen jedna hláska, jen jedno slovo a zůstanu, jenže tu nikoho nezajímám takže to nemá cenu…" Můj tichý šepot smutně pohlcoval déšť a já jsem bosá kráčela vlhkou trávou. Bylo mi do breku. Copak se nenajde někdo kdo by mě mohl mít rád? Copak jsou dnes všichni tak strašně povrchní? Moje myšlenky mě naprosto pohltily. Jsem asi naprosto hloupá když jsem doufala, že mě bude mít někdo rád. Šla jsem pomalu. Nebylo kam pospíchat. Doma mě čekali jen zabalený kufry a rodiče kteří mě zase vezou někam šíleně daleko a ani je nezajímá můj názor. Déšť skryl mé slzy které se mi drali z očí. Já hloupá doufala že mě má Honza aspoň trochu rád. Po tom všem… Já hloupá, hloupá naivka co doufá ve splnění svého snu.


Už mi chybí jen několik desítek metrů a jsem doma. No vlastně u mého bývalého domova. Vlasy mám mokré a přilepené k obličeji, řasenku smytou slzami a deštěm, oblečení promočené a přilepené na kůži a srdce bolavé jako nikdy předtím.
"Ahoj zlatíčko. Můžeme vyrazit?" Zeptá se mě táta hned jak vejdu do dveří. Neodpovím mu, copak můžu? Ne táto,nemůžeme odejít. Já nechci. Mám to tady ráda. Chci na něj zařvat, ale místo toho skloním hlavu a mlčím.
"Skočím se převlíknout." Řeknu skoro neslyšně a vyběhnu po schodech do svého pokoje. Mokré oblečení jsem vyměnila za suché. Vzala jsem si své oblíbené, tmavě modré, úzké džíny k tomu tmavě šedivé tilko a přes to černou mikinu. Mokré vlasy si svážu do culíku. Nasadím si kapucu tak aby mi co nejvíce schovala obličej. Popadnu poslední krabici s oblečením ležící na zemi a se skloněnou hlavou opouštím svůj pokoj.
Všude je mrtvolní klid. Rodiče už na mě čekají v nastartovaném autě. Smutně přejedu rukou místo, kde ještě včera visel obraz.
"Sbohem…" Rozběhnu se pryč a rychle za sebou zamknu dveře. Před domem stojí veliká cedule:
Na prodej
Tel: 255684309
Rychle nasedám do auta.
"Jsi v pořádku holčičko?" strachuje se mamka. Neodpovím. Do uší si dám sluchátka a co nejvíc nahlas pustím hudbu. Další slova rodičů už nevnímám. Naposled se otočím. Déšť bubnuje domu na střechu. Vše vypadá jakoby se nic nedělo. Pak ho zahlédnu. Mezi stromy stojí Honza. Vlasy má od deště zplihlé a ve tváři má smutný výraz. Už je ale pozdě. Naše auto zatáčí do vedlejší ulice a já ho vidím naposled.
Kdo jsem? Jak to jen říct. Jsem šílená smolařka a budižkničemu. Jmenuji se Nina a je mi skoro osmnáct. Podle mého názoru nejsem hezká a už vůbec ne sebevědomá. Jsem jen věčný snílek co doufá ve splnění svých snů. Se svými rodiči se neustále stěhuji z města do města. Když jsem někde půl roku, je to zázrak. Střední školu jsem neměla nikdy možnost dodělat a podle mích rodičů to prý ani nebudu potřebovat. Podle nich jsem nadaná umělkyně a tak je mi nějaká střední škola k ničemu. Já svou smutnou poezii nepovažuji za umění, ale už s tím nic nenadělám.
Rytmus písní mě trochu uklidňuje. Mohla jsem vědět, že to přijde. Sbalení kufrů a odjezd a s tím i smutek v mém srdci. Už mě to nebaví. Už nechci aby mě to tolik bolelo. Už žádní kamarádi a už vůbec se nesmím zamilovat. Už prostě ne. Slibuji si sama sobě. Zavírám oči a nechám se unášet podbízivou melodií. Jedné z mích oblíbených písniček. Chvilku přemýšlím a pak vytáhnu z batohu na vedlejší sedačce můj pomačkaný blok. Vytáhnu propisku a začnu psát. Nic nepomůže lépe než vypsat to co cítím. Moje ruka hbitě přejíždí po papíru a vylévá si své srdce.
Věta po větě, sloka po sloce, stejně tak rychle mi plyne čas.
Jak moc bych si teď přála tě vidět zas…
Přiznat to co bylo uvnitř mého srdce,
když jsme se tenkrát chytli za ruce.
Tu lásku a touhu co tam mám.
Jenže já svůj osud dobře znám.
Další město, nový lidé,
na lásku už čas nezbude.
Znovu balím si své věci a na tebe vzpomínám,
svůj život v tu chvíli nenávistně proklínám.
Další rým už jsem nedopsala.
" Co to píšeš Nino?" zajímalo taťku který mě zahlédl ve zpětném zrcátku.
"Ale nic." Vytrhla jsem stránku z básničkou a zmačkala jsem ji
" Nějaká nová básnička?" zajímala se mamka
"Ne jen jsem si čmárala." Zalhal jsem. S určitými věcmi jsem se prostě rodičům svěřovat nechtěla. Papír jsem vyhodila z okna a dál už jsem to neřešila. Znovu jsem si pustila na plné pecky písničky a snažila jsem se na nic nemyslet. Naše auto uhánělo po dálnici a čím dál jsme byli od bývalého domova tím menší jsem měla smutek. Opouštěl mě překvapivě rychle. Jako by to byla jen jedna kapitola nějaké knížky a já s teď snažila začíst do té další.
Poslední dešťová kapka dopadla na přední sklo auta a stěrače ji nemilosrdně strhly pryč. S koncem deště přestal i můj zabijácký smutek a v mém srdci nastalo prázdno a klid. Bylo to, jakoby ty tři měsíce strávené s Honzou byli jen sen a nic z toho nikdy nebylo. Do očí mi vjeli slzy, ale já jim nedovolila stékat po tvářích. Opřela jsem hlavu o okýnko a v hlavě jsem si zpívala spolu se Simple Plan písničku Untitlet. V hlavě mi stále zní její refrén:
Jak se mi tohle mohlo stát?
Dělal jsem svoje chyby
Neměl jsem kam běžet
Noc pokračuje
Jako když se ztrácím
Je mi špatně z tohohle života
Prostě chci křičet
Jak se mi tohle mohlo stát?
Jakoby byla složená přímo pro mě. Odhodlaně vezmu telefon a začnu projíždět seznam čísel. Když najdu Honzovo číslo kliknu na jedno tlačítko.
"Opravdu chcete odstranit kontakt?" Ptá se mě telefon, ale já nemůžu. Místo toho mu napíšu poslední SMS. Znění je jasné:
Miluji tě…
Po odeslání SMS jeho telefonní číslo nadobro smažu. Sundám si kapucu která mi až do teď skrývala vlasy. Za tu hodinu a půl co už jsme na cestě už mi stihli uschnout. Rozpustila jsem si je a rozčesala. Vytáhla jsem si z batohu zrcátko a opatrně jsem se nalíčila. Při skákání auta které jelo po silnici to moc dobře nešlo, ale přece jsem to nějak zvládla.
"Nový začátek?" tázala se mě má starostlivá mamka a povzbudivě se na mě usmála. Bez jediného slova jsem kývla. Musela bych se s tím vzpamatovat tak jako tak, takhle to mám alespoň dřív za sebou.
Táta zabočil z dálnice na vedlejší cestu a vezl nás někam do neznáma. Krajina kolem byla stejná jako všude jinde. Velké listnaté stromy obklopovaly silnici a krásné rodinné domky se hrdě tyčily na svých perfektně upravených pozemcích. Po sjetí z dálnice jsem projeli asi třemi vesnicemi a jedním malým městem. Po únavných třech hodinách v autě jsme konečně dorazili na místo. Auto zastavilo u staršího udržovaného rodinného domku uprostřed zapadlé vesnice jménem Vilkry pro mě to byl však Vydlákov. Když jsem vystoupila z auta, všimla jsem si jednoho pěkného mladíka na protější straně silnice. Kouzelně se na mě usmál a zamával mi.
"Pamatuj Nino, žádný kluci ani kamarádi!!!." Poručila jsem si a místo toho abych mu přátelsky zamávala jsem se sklesle otočila zpět k autu. Popadla jsem svůj batoh a vydala jsem se do našeho nového domu. Na svých zádech jsem cítila chladný pohled kterého jsem si snažila nevšímat. Rychle jsem odemkla dveře a vešla jsem dovnitř.
" Je to tu pěkný." Zavolala jsem na rodiče abych zmenšila jejich starost o mě. Svůj pokoj jsem našla lehce. Nábytek jsem odvezli už ráno a tak jsem nemusela dlouho hledat. Svůj batoh jsem znechuceně hodila vedle postele na kterou jsem se znuděně svalila. Už teď mi bylo jasné, že to tu budu nenávidět. Navzdory svému slibu jsem vykoukla z okna a prohlídla jsem si toho pěkného kluka z protějšího domu který právě sekal zahradu před domem. Byl poměrně vysoký a z téhle dálky vypadal poměrně mile. Měl tmavohnědé delší vlasy a byl k mé smůle můj tip. Tenhle vzhled kluků mě maximálně přitahoval, ale tentokrát jsem měla smůlu. Slib je slib a ten se nesmí porušit.
Najednou se sem ten mladík podíval a já sebou polekaně trhla. Byla jsem přistižena při činu. Rychle jsem odešla od okna a opustila jsem pokoj. Šla jsem pomoct rodičům vybalit.
"Tohle přijde kam?" Vyptávala jsem se a navzdory mé šílené nešikovnosti jsem se snažila být užitečná. Jenže… Koberec který ležel na podlaze byl trochu shrnutý a já jsem si toho nevšimla, zakopla jsem a krabice se CD vyletěla do vzduchu. CD se rozlétly po celém pokoji a malér byl na světě. Naštěstí se ani jedno nepoškodilo. Rychle jsem je sesbírala odnesla na místo kde měli být a dál jsem se do třídění krabic s věcmi nehrnula. Naštěstí mě rodiče ani do další pomoci nenutily. Vyběhla jsem proto po schodech do pokoje popadla jsem knížku a s šíleným dupotem jsem zase seběhla dolů. Pak jsem si oblékla boty a vyrazila jsem ven. Před domem jsme měli takovou dlouhou dřevěnou verandu ze které vedly schody. Sedla jsem si na jeden schod, otevřela jsem knížku a začala jsem číst.
"Ahoj" vyrušil mě neznání hlas a já sebou polekaně trhla. Zvedla jsem hlavu a uviděla jsem toho kluka z protějšího domu. Prosím tě jdi pryč. Přála jsem si v hlavě, ale nechtěla jsem být nezdvořilá.
"Ahoj." Pozdravila jsem ho a pokusila jsem se vykouzlit na své tváři úsměv, ale moc přesvědčivě to zřejmě nevypadalo.
"Ruším?" Zadíval se na mě a já si všimla, že má pěkné modré oči.
" Jo, mám děsné práce" Řekla jsem ironicky a mávla jsem mu před obličejem odevřenou knížkou.
"Tak to abych nerušil." Smál se pobaveně. "Jsem Kevin." Představil se mi. "Můžu si sednout?" Zeptal se mě, ale na mou odpověď ani nepočkal. Sedl si drze vedle mě a hrdě se usmíval. Znova jsem se podívala do knížky, ale číst jsem nedokázala.
"A ty máš nějaký jméno?" Tázal se mě Kevin
" No mám jméno." Snažila jsem se nějak oddálit to jak se jmenuji. Věděla jsem totiž, že jakmile mu řeknu svoje jméno , bude mě považovat za kamarádku a to já teď rozhodně nechci. Kevin se pobaveně usmál a vesele do mě strčil. Připadalo mi, že to vypadá jako kdybychom se znali stovky let.
" A?" nenechal se odbýt, ale já jsem mu nehodlala odpovědět.
" A už musím jít." Řekla jsem tak chladně, že jsem toho později zalitovala. Rychle jsem se postavila na nohy a zaklapla jsem knížku. Kevin si mě nechápavě prohlížel. V očích mu hrálo to největší šibalství.
" Tak jak se jmenuješ?" Zeptal se mě znovu. Musela jsem se usmát nad jeho neodbytností.
" Proč to potřebuješ vědět?" Už ani nevím proč, ale asi proto aby to všechno mělo větší efekt jsem si z ruky stáhla gumičku a svázala jsem si vlasy.
" Prostě to chci vědět." Usmál se Kevin a postavil se na nohy.
"Tak si něco vymysli." Odbyla jsem ho a vydala jsem se ke dveřím do domu.
" Tak dobře, budu ti říkat Tajemná." Šibalsky se zasmál a sešel ze schodů
" Tak ahoj Tajemná." Usmíval se a odpouštěl naší zahradu. Rychle jsem zmizela za dveřmi a šla jsem si udělat kafe.
Když jsem se s hrnkem plným horké hnědé tekutiny usadila u jídelního stolu, začala jsem uvažovat o tom jak se Kevina zbavit. Už teď mi bylo jasné, že mi nedá pokoj a to ani když mu povím svoje jméno.
"Ú… co to bylo za fešáka?" vyptávala se mamka když se mi snažila nahradit kamarádku.
"To je jedno." Odbyla jsem jí a vyšla jsem nahoru do svého pokoje. Hrnek s horkým kafem jsem položila na noční stolek a otevřela jsem okno které směřovalo rovnou do ulice. Posadila jsem se na parapet a začala jsem opět uvažovat o svém životě. Tady jsem na to měla klid. Venku zpívali ptáčci a šumění listů stromů které stáli na naší zahradě mě uklidňovalo. Třeba to nebude až tak špatný. Snažila jsem se přesvědčit sama sebe. Houby, co může být horší? Došlo mi trochu opožděně.
Na protější zahradě jsem zahlédla Kevina. A je to horší. Naštěstí jsem stačila z okenního parapetu zmizet dřív než si mě všimnul. Jenže houpající se záclona mu neunikla.
"Šmíruješ mě?" zazněl pobavený Kevinův hlas. Nejdřív jsem myslela, že neodpovím, ale nechtěla jsem se chovat jako srab. S tím nejvíc znuděným výrazem jsem vykoukla z okna a opovržlivě jsem zakroutila hlavou.
"Ne, proč bych měla?" Doufala jsem, že ho ten odpor v mém hlase odežene.
" Jsem… No… Jsem k nakousnutí ne?" Jeho sebejistota mě fakt dostala.
" Když myslíš?!" mávla jsem rukou a zmizela jsem schovaná ve svém pokoji.
Když už jsme myslela, že budu mít naprostý klid, zazvonil mi mobil. Neochotně jsem se k němu rozešla a zvadla ho.
" Tajemná?" Ozval se Kevinův hlas a já jsem začala cvokařin
" Co je?! Copak tvá drzost nemá mezí?!"
"Asi ne" jeho hlas zněl i teď velmi pobaveně.
"Co chceš?" zajímalo mě
" Pojď se mnou ven." Zval mě.
" Ani nápad." Odsekla jsem ho
" Proč ne?" Zajímalo ho
" To bys nepochopil." Nepouštěla jsem si ho k tělu.
"Jsem velice chápaví" Snažil se mi vnutit.
" To těžko." Odbyla jsem ho.
"Už musím. Čau." Zalhala jsem a rychle jsem to típla. Zahrávat si s nějakým klukem už není můj styl. Pod oknem jsem zaslechla pobavený smích a pak kroky. Kevin si šel zase po svém. Rychle jsem zavřela okno a hodila jsem do sebe hrnek kafe.
Byla jsem šíleně unavená. Odjezd, ztráta Honzy a věčné odbývání Kevina mě naprosto vyčerpali. Znaveně jsem si lehla na postel a zavřela jsem oči. Jestli tohle je můj nový život, tak jsem v háji. Prolítla my hlavou myšlenka a smutně jsem povzdechla.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Magdalen Magdalen | Web | 12. července 2012 v 16:54 | Reagovat

Docela mě to rozbrečelo ale tak jak si připadá ta nina tak si také nekdy připadám..

2 Jana Blažková Jana Blažková | Web | 12. července 2012 v 17:43 | Reagovat

[1]: to asi každej :)... taky si občas říkám už nikdy víc... a pak se to zvrtá :D...

3 Magdalen Magdalen | 15. července 2012 v 22:44 | Reagovat

[2]: Jo přesně...

4 Jana Blažková Jana Blažková | Web | 16. července 2012 v 15:15 | Reagovat

[2]: :/... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama