Město lásky

19. července 2012 v 15:28 | Jana Blažková |  Povídky
Nikdy jsem neviděla tak krásný město jako je Paříž…Hlavou mi putovali myšlenky a já se kochala krásným výhledem z Eifelovky (Ajfelovky xD). Hodila jsem minci do jednoho z dalekohledů co tu byli kolem dokola vyhlídky rozmístěné, ale dřív než jsem do něj koukla do mě někdo vrazil.
"Oh…Oh Sorry.-Oh…Oh Promiň" Omlouval se cizinec.
"Be calm. I live!-Buď v klidu, žiju." Musím uznat byla jsem trochu nabroušená, protože mezitím co do mě několikrát strčil a omlouval se mi, mi došel čas na koukání dalekohledem.
"Ty si Češka že jo?!" Z davu se ozval milí mužský hlas.
"Hmm.. jo." Usmála jsem se na mladíka který vyšel z davu. "Jak jste to poznal?" Zajímalo mě.
"Nevykej mi prosím. Jmenuju se Michal…." Podal mi ruku. "To víš, takovémhle děsivej přízvuk mají jedině Češi…" Zasmál se. Potřásli jsme si rukou


"Nikola." Představila jsem se. "Je celkem štěstí narazit v tomhle městě na Čecha." Uznala jsem a vhodila jsem další minci do dalekohledu s odhodláním nepromrhat ani jednu zaplacenou sekundu. Bylo ticho(nikdo z nás dvou nemluvil- až na davy lidí všude okolo), přesto jsem věděla, že Michal stojí stále vedle mě.
"Jsem tu s pár klukama na dovolený… Tůry, návštěva památek a tak… Znáš to.."
"Jasně, vymetání barů a nabalování holek…" Suše jsem se zasmála. Michal pobaveně vzdychl.
"Kluci pojďte sem!" Zvolal najednou. Dělala jsem, že je mi to jedno, ale byla jsem trochu nervózní když sem přišla banda kluků.
"ÚÚÚ… to je ale prdelka…"
"Kdes ji splašil kámo?"
"Mlč prosimtě!"Jeden mluvil přes druhého a já si připadala, že sem nahá, protože tohle mi nepřišlo normální.
"Tuhle prostě musím mít!"
"Taje už zadaná brácho…"Jejich keci mi bylo dost nepříjemné, ale hlavu od dalekohledu jsem však zvedla, až když došel čas. Kolem mě se shromáždilo celkem pět, od pohledu sebevědomejch týpků… Jejich kousavá upřímnost fakt neznala mezí…
"Hele… Bolelo to hodně?!" Jeden si mě přitáhl k sobě. Byl sice přitažlivém, ale to jak se choval mi nahánělo husí kůžy.
"A co?" Odstrčila jsem se od něj.
"No přece jak si spadla z nebe…" Kouzelně se usmál
"Co?" Nedocházelo mi
"Živýho anděla jsem ještě nikdy neviděl." Podotkl druhý. Sáhl mi do vlasů a hrál si jedním z kudrnatých pramenů. Začínala jsem z nich všech mít strach. Začala jsem couvat a oni se furt přibližovali a přibližovali. Bylo to děsný. Najednou jsem narazila do něčeho měkkého. Cítila jsem jak mě něčí ruce vzali kolem boků.
"To by stačilo ne?!" Okřikl je Michal.
"Sorry kámo, já netušil, že už je zadaná…" Zasmál se jeden a udělal několik kroků dozadu.
"Díky" Otočila jsem se na Michala a ten se usmál.
"Promiň… Někdy to přeženou... Ale pokud sou v klidu jsou to fakt skvělí kluci…" Zdálo se mi to, nebo se jich pořád zastával?
"Hele, děkuju za záchranu, ale… nemám chuť se tu dýl zdržovat když mi za zády stojí banda přidrzlejch hošanů… Promiň, už musím.." Vykročila jsem v před. Michalova ruka mě všek zastavila.
"Nerozmyslíš si to?" Teprve teď jsem si ho pořádně prohlédla. Měl hezky opálenou pleť jako se na léto sluší, krásné modré oči s přátelským pohledem a s kapkou šibalství které se schovávali pod delšími špinavými blond vlasy. Jak by řekli kamarádky "šampoon"
"Asi ne… promiň… tvý kámoši mě děsí.." Zvolila jsem takovou sílu hlasu aby to vypadalo, že mluvím jen k Michalovi, ale zároveň aby to slyšeli všichni.
"Škoda…" Usmál se na mě a pustil mi ruku. "…Potomci." Jeho hlas změnil barvu, byl dost nabručený.
"Hele promiň…" Ozval se jeden z mladíků a udělal opatrný krok ke mně.
"…My to tak nemyslely…Ani jeden z nás…" Ten co mě nazval andělem spadlým na zem se na mě omluvně usmál…
"Nezajdeš s náma ještě někam?" Ptal se další… Jeden přes druhého se stále omlouvali a v očích jim byl vidět opravdoví stut.
"Dobře.. Dobře… hlavně už buďte na chvíli zticha… A abych pro jednou poslechla sví rodiče… Z cizejma lidma nikam nechodím… takže?"
"Já jsem Marek" Představil se ten co mě nazval andělem… Když mě zrovna nenabaloval, vypadal mile. Měl hnědé vlasy a stejně hnědé oči a poměrně hezkou postavu…
"Já sem David." Představil se ten co si hrál s mými vlasy. Měl o něco tmavší vlasy nežli Marek, skoro černé. Oči měl zeleno šedé a chladné. Přesto byl něčím okouzlující.
"A my jsme Honza a Tomáš… Ale tihle tři nám říkaj Blik a Cvak" Představila se dvojce vysmátejch kluků (dvojčata) se zrzavejma vlasama a zelenýma očima. Musela jsem se smát jejich přezdívkám…
"A kterej z vás je Blik a kterej Cvak?" Zajímalo mě.
"To nikdo neví." Smál se Michal mojí otázce. "Takže nakonec zůstaneš?" usmál se a pokusil se mě vzít znovu za ruku. Nedovolila jsem mu to.
"Zdá se že jo" Usmála jsem se na bandu kluků. Už mi nepřipadali tak děsivý. Spíš mi připadali jako přerostlí puberťáci.
"Tak kam mě vezmete?"
"No… já bych navrhoval nějakej pěknej bar…Tam tě pořádně opít a poznat…" Markovi nechutný keci mě fakt štvali.
"Na to zapomeň! Pokud nechceš abych hned teď nesedla do taxiku a neodjela na hotel.." Upozornila jsem ho
"Takže jenom dobrý laté a dort…" Pousmál se David. Když jsme sjeli výtahem dolů, zastavili jsme taxi. Michal mi jako gentleman otevřel dveře a já jsem proto mohla v klidu nasednout. Sednul si hned vedle mě a tak jsem si připadala tak nějak v bezpečí.
"A odkud vlastně si?" Zajímalo ho. Ostatní kluci se naštěstí bavili mezi sebou a tak jsem nemusela odpovídat na jejich trapné otázky.
"No já bydlím kousek od Českých Budějovic a ty?" Bylo přirozené, že jsem chtěla vědět kde bydlí.
"Já jsem z Prahy, vlastně mi všichni." Teď už dávalo smysl, že si tak věří. Taxik po ani ne deseti minutách zastavil u útulné kavárny.
"Tak co to bude?" Zajímal se Honza a tasil peněženku. To samí udělali ostatní kluci a abych zabránila tomu aby se porvali o to kdo bude platit zašla jsem za číšníkem a zaplatila jsem za sebe předem. Objednala jsem se jedno laté a kousek čokoládového dortu. Kluci vypadali nejdřív trochu naštvaně, ale pak je to přešlo. Strávila jsem s nimi skvělé odpoledne. Dali mi své čísla a jiné kontakty kdybychom se chtěli sejít ještě v Čechách. Když se blížila šestá hodina, uznala jsem, že je největší čas, vrátit se do hotelu.
"Tak se tu mějte." Zvedla jsem se od stolu a zamávala jsem jim na rozloučenou.
"Ahoj" Řekli jedním hlasem. Od stolu se ozvalo ještě nějaké šuškání, ale já si toho nevšímala. Cestou jsem ještě poděkovala číšníkovi a dala jsem mu trochu větší výško než byl zřejmě zvyklí, protože mi s překvapeným úsměvem děkoval. U dveří mě zastavil Michal.
"Počkej. Doprovodím tě." Nabídl se. Od té kavárny co jsme byli jsem to měla k hotelu tak300 metrů, ale v přítomnosti Michala mi to přišlo hodněkrát kratší. Najednou jsme stáli před vchodem do hotelu a já nechtěla odejít. S Michalem jsem se cítila tak skvěle.
"Děkuju za krásný odpoledne." Dala jsem mu pusu na tvář a zamířila jsem ke vchodu. Vrátný mě mile pozdravil.
"Ale takhle se neděkuje." Smál se Michal "Ne v Paříži." Jeho oči hráli šibalstvím a lákali mě k sobě.
"A jak teda?…" Taky jsem se smála. Michal mi ukázal ať jdu blíž.
"Ještě blíž jestli to chceš ukázat…" Usmíval se. Nakonec si mě k sobě přitáhl. Naklonil se ke mně. Dívali jsme se navzájem do očí. Bylo to jakoby se ptal jestli to může udělat. Zavřela jsem oči a čekala jsem. Když mě políbil cítila jsem zvláštní atmosféru tohohle místa. Už jsem chápala proč se Paříži říká město lásky.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Magdalen Magdalen | Web | 19. července 2012 v 16:44 | Reagovat

Hezký!!

2 Jana Blažková Jana Blažková | Web | 19. července 2012 v 16:49 | Reagovat

[1]: díky :D...

3 Michelle El Michelle El | Web | 19. července 2012 v 18:54 | Reagovat

Ahoj :)
Chtěla jsem odpovědět na tvůj milý komentář u mně na blogu :) Opravdu velice mile si mně potěšila :) SB Bych byla velmi ráda :) Přidávám si tě :) Sorry za ty smajlíky za každou větou, jsem na ně trošku "úchyl" :D.

4 Jana Blažková Jana Blažková | Web | 19. července 2012 v 19:07 | Reagovat

[3]: tak afjn :)

5 Natálie Natálie | 19. července 2012 v 20:40 | Reagovat

Dobře ,beru Tě mezi spřátelené blogy! :)

6 Jana Blažková Jana Blažková | Web | 19. července 2012 v 20:44 | Reagovat

[5]: fajn :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama