2.Kapitola

24. června 2013 v 12:30 | Jana Blažková |  Kořist
2.Kapitola
"V čem je háček?" Astrey v mích očích uměl číst stejně dobře jako já v jeho. Děsilo mě to.
"Musíme tu ještě den zůstat." Nebylo co skrývat. Řekla jsem mu to, co chtěl slyšet.
"To je příliš riskantní! Už jsem tu příliš dlouho. Nejlepší bude, když vyrazíme hned!" rozčiloval se.
"Křik ti nepomůže! Spíš si to jenom zhoršuješ." Odsekla jsem ho rázně. "Nebudu krýt záda někomu koho neznám." Musela jsem o něm vědět víc. Cokoli abych mohla být z jeho zkušeností o krok napřed před lovci a nejmíň o dva před ním.
"Pokecat můžeme po cestě." Odbyl mě. Chtěla jsem mu na to hned něco říci, ale Myrion mě zarazila.
"Vyrazíte, až se setmí. Do té doby se stihneš s rodiči rozloučit a Astrey ti o sobě řekne, cokoli budeš chtít! Jasné?!" Myrion nám nedala na výběr. Trey chabě kývl a odešel do vedlejší místnosti. Jenže já se nechtěla rozloučit.
"Co jim mám říct?" moje bezradné oči žádali o pomoc. Myrion mě pevně stiskla v náručí a jistě mi odpověděla.


"Všechno už jsem jim řekla, ty jen jdi, usmívej se, buď silná a řekni jim to, co jsi řekla mě a Treyovi… Že se nenecháte zabít." Mile se na mě usmála a naklonila se, aby mi něco zašeptala. "Dávej na něj pozor. Tváří se jako by byl nezranitelný, ale je křehčejší než se zdá." Při jejích slovech jsem se musela usmát. Naposledy sem Myrion obejmula. Vytáhla jsem Treye z vedlejší místnosti, kde si něco psal do sešitu a zamířila jsem s ním k odchodu.
" Ale co Ravamorel?" vzpomněla jsem si na mou spolu-lovkyni. Myrion se smutně pousmála.
"Není dost silná, aby šla s vámi… Ale je dost silná aby to tu bez tebe zvládla… Až přijde čas, vše ji povím." asi měla pravdu. Znala svou vnučku dost dobře a tak věděla, co má dělat. V tu chvíli mi však došlo, že když jsme se dnes vrátili z lovu, bylo to naposledy, co jsem ji viděla.
Po tom, co jsem vyšla i s Astreyem ven mi došlo, že už nemáme čas ani do večera. Byl příliš velký klid. Klid před bouří, který říkal, že vlci nejsou daleko.
"Astrey!" oslovila jsem mladíka po mém boku, ten ihned zbystřil. Stačilo pouhé natažení ruky, aby mu došlo, co se děje. Můj náramek už nepatřil do bezpečné sekce… teď měl stejné barvy, jako jeho. "Myslím, že nemáme čas do setmění." Hlas se mi třese.
"Ne, to nemáme." Ihned běžíme k domu mé rodiny. Popadám luk s toulcem narvaný novými šípy, které mi nejspíš narychlo vyrobil otec a batoh který stojí vedle nich. V tu chvíli poprvé slyším ten děsivý zvuk.
"Co to bylo?!" otáčím se poplašeně na Treye.
"Výstřel… první, varovný." Špitl. V tu chvíli děkuju, že doma nikdo není. Loučení by mě teď zničilo. Vybíháme ven. Jeden z ocelových ptáků si nás ihned všímá. Další výstřel.
"Druhý varovný?" vyptávám se
"Ne, minul." Odpovídá mi Trey chladně a já se začínám hlasitě smát. Jeho neklidný pohled mě ještě více rozesmává.
"Aha." Otáčím se a rychle tahám z toulce šíp. A konečně potlačuji podrážděný smích. "Já minout nehodlám!" říkám pevně. Bystrýma očima hledám slabé místo obrněného stroje, až ho nalézám. Jedna přesná rána a z motoru se začíná kouřit a objevují se plameny. Ohnivý pták se stahuje.
" Přeci se mi budeš jen hodit…" zamumlá Astrey. "… a přestaň se tak křenit… je to děsivý!" dodává. Bereme nohy na ramena. Další ohnivý pták nemůže být daleko. Nepletu se. Další střela už bohužel nemine. Letmo se otáčím. To co se naskytne mým očím, se nedá vyjádřit slovy. Mirionin dům je v plamenech a brzo se mění na popel. Je mi jasné, že nemohla stihnout utéci. Okolní střechy domů náhle vzplanuly. Moje nohy se mění v kámen. Sem jak přikovaná k zemi. Jen hledím na tu zkázu, která následuje s dalšími střelami. Ani náš dům neuniká plamenům. Nikdo se však nesnaží uhasit požár. Jen se všichni otáčí k lesu a prchají. Moje oči jsou najednou plné slz. Ne necítím nenávist k Trayovi, že k nám přišel a tím zavolal tuhle zkázu, ani smutek kvůli Mirion. Na tyhle pocity teď není čas. Jediné co mě spaluje je vztek.
Cítím jak mě Tray chytá za ruku a táhne pryč. Vysmekám se mu a rozbíhám se doprostřed vesnice. Tahám několik šípů a jeden po druhém je vystřeluji na citlivá místa ohnivých ptáků. Nad hlavou slyším hřmot jiné a větší lodě, ale nepodívám se na ni. Přesto, že zběsile střílím do jejich lodí, neútočí na mě. Až po chvíli chápu proč. Když se rozvířil dým ze střel, všimla jsem si nejméně dvaceti mužů kručících přímo proti mně. Černé oblečení, bystré oči, kuše na zádech a vlčí ocas u pasu mi říkali, že se nepletu.
"Vlci!" Zařvala jsem z plných plic. Doufám, že ti co tu ještě zbyli a chtěli bojovat, vzali nohy na ramena a stejně jako ostatní utekli do lesa. Přesto, že lodě a jejich střely byly ničivější, věděla jsem, že zahrávat si s vlky nemá smysl. I já dávám na ústup a doufám, že má rodina už je daleko v bezpečí.
V tu chvíli jsem ji uviděla. Žena choulící se na zemi. Ohořelé šaty, zčernalá kůže, někde propálená až na červené maso, vlasy svázané vysoko na hlavě a v modro šedých očích bolest a strach.
"Mami!" vykřiknu a běžím k ženě. Až v tu chvíli si všímám, že má obě nohy rozdrcené od spadlé zdi jednoho z domů. V tu chvíli můj vztek překrývá beznaděj. Chabým popotahováním se snažím zahnat pláč. Maminka s obrovskou námahou zvedá hlavu.
"Ravyn! Běž! Běž! A nezastavuj!" Její hlas zněl chraptivě a bolest schovávala zaťatými zuby. Oči se mi zalily slzami.
"Já tě tu nenechám!" Vzlykla jsem. Žena jen s bolestným úsměvem zavrtěla hlavou. Věděla jsem, proč se usmívá…
"Nebuď tolik tvrdohlavá Ravyn…" kárala mě a její ledově chladná ruka my zastrčila pramínek vlasů za ucho. "… i když - Věřím, že ti tvá tvrdohlavost pomůže přežít." Její tvář zvážněla. Viděla jsem, že její oči stárci jiskru. Otevřela ústa a něco promluvila. Rozuměla jsem jí však jen její poslední slova:
"Ty to dokážeš! Vím to!" Zašeptala. Zdálo se mi, že věří v možné vítězství nad lovci. To jak svá slova myslela, už jsem ale nezjistila. Její chladná ruka sklouzla z mé tváře a z jejich očí se vytratil život. Věděla jsem, že jí musím poslechnout. V tuhle chvíli nebyla jiná možnost. Musela jsem utéct do lesa jako ostatní.
Vzdorovitě jsem si otřela slzy a se vší hrdostí této vesnice, kterou jsem kdy dřímala na svých bedrech, jsem se postavila. Rozhlédla jsem se. Všimla jsem si toho, že vlci nemilosrdně míří své šípy do srdcí těch, co ještě žily. Dala jsem se do běhu. Zrovna mi došlo, že jsem Traye nechala samotného, musela jsem ho najít, ale teď bylo důležitější utéci, jak nejdál to jen bude možné. Musela jsem prostě běžet, i když jsem věděla, že po chvíli už nebudu moct.
Těsně před vběhnutím do lesa jsem nad hlavou zahlédla několik Ocelovích ptáků a Velkých letců. Prohledávali to tu. Zřejmě zjišťovali kolik lidí, jim uniklo. Za mými zády se ozval křik, ale já se neotočila. Cítila jsem se, jako bych toho člověka za mnou zradila, jenže já musela poslechnout a mě řekli, ať nezastavuji.
Těsně nad lesem prolétl Velký letec a já cítila, jak se mi málem zastavilo srdce. Snažila jsem se dýchat co nejtišeji, jako by mi mohlo pomoci to, že mě neuslyší. Už jsem si myslela, že mě mají. Kolem hlavy mi proletěl šíp. Všude byly slyšet výbuchy. Přidala jsem, i když jsem neměla šanci. Po pár minutách zběsilého běhu jsem měla plíce v jednom ohni. Už jsem zkrátka nemohla. Stejně rychle jako mě opouštěli síly, mě doháněl smutek a žal nad ztrátou blízkých a celé vesnice. Ovšem protentokrát jsem se jimi dohnat nenechala. Znovu jsem nasadila ostré tempo. Snažila jsem se běžet stejně tiše, jako bych byla na lovu.

Mezi stromy jsem zpozorovala mihotavý obrys. Zpomalila jsem a opatrně jsem si přiložila šíp k tětivě. Věděla jsem, že pokud je to jeden z vlků, bude stačit pouhé zaváhání a ten kdo bude mrtví, budu já. Jenže jak jsem mohla zabít člověka?! Tiše jsem se přibližovala k postavě. Její obrys byl čím dál jasnější. Pak najednou zmizel.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Chtěli by jste knihu/povídku vyprávěnou klukem/mužem?

Ano
Ne

Komentáře

1 Mstitel Mstitel | 24. června 2013 v 17:01 | Reagovat

Pokračuj, je to skvělý :-D

2 Jana Blažková Jana Blažková | Web | 24. června 2013 v 17:12 | Reagovat

[1]: dobře :)... to ráda slyším :)

3 Magda Strnadová Magda Strnadová | 25. června 2013 v 11:15 | Reagovat

Je to smutné...Ale dnešní společnost je bezcitná a nezajímá se o ostatní...

4 Jana Blažková Jana Blažková | Web | 25. června 2013 v 19:40 | Reagovat

[3]: To jo :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama